Ověřená sebedestrukce - jak to vidím já

No jo, je to tak, musím se přiznat ke své vlastní pýše. Nebo možná přezíravosti k sobě samé, ale určitě sehrál nějakou roli aspekt "to se mně přeci nemůže stát". Jo, druhým poradit je snadné, ale umravnit sebe sama, poslechnout se je trochu těžší. Alespoň pro mě.

Co se stalo?

Mám za sebou roky praxe cvičitelky jogy a mnoho let jsem jako cvičitelka jezdila na rekondiční pobyty s diabetiky, respiriky, kardiaky... Těchto pobytů se většinou účastní senioři a základ obvykle tvoří lidé, kteří jezdí opakovaně. Z toho by se dalo soudit, že pár dobře míněných rad do sebe časem vstřebají. A že naučené budou i používat. Byl to mylný předpoklad: každý rok jsem je opakovaně učila jak si hlídat držení těla, jak vstávat ze židle, aby neubližovali zádům, jak při cvičení šetrně přecházet z lehu do sedu,...každý rok znovu od začátku jakoby nikdy nic podobného neslyšeli.

 Asi si dovedete představit, že jsem z toho měla pocit marnosti.

 Taky jsem snadno sklouzávala k odsuzování.

A teď jsem nachytala sama sebe.

 Nedávno jsem zařizovala pojištění odpovědnosti. Moje finanční poradkyně mi připravila pár návrhů, vybraly jsme spolu ten "nej" a na vlastním podpisu jsme se domluvily u ní v kanceláři. Jen jsem dosedla tak jsem si uvědomila, že mám problém. Židle se pode mnou příjemně zhoupla. Jen tak malinko. Hezky jsem se opřela. Báječné posezení. Mám problém: potřebuju novou židli.

Tak jo! Našla jsem ji na internetu, objednala. Super!

 (Poznámka na okraj:  Loupání obalů z perfektně zabalené židle je skvělý antistresový cvičení. Stříhala jsem igelity, rvala jsem to dolů, s rozkoší dupala po lepence...Prostě fyzická akce.)

Zbytky obalů od židle. Někde se v nich skrývá kočička.

Pak jsem se usadila na novoučkou židli. První dojem véééééélmi příjemný.

Pustila jsem se do práce. Wau, ono mi to jde nějak líp, vymizely různé drobné signály z těla, které mě nutily vstávat od rozdělané práce. Odsejpá to rychleji. Lépe se koncentruju.

Došlo mi, co jsem páchala několik let sama na sobě. 

Na dědečky a babičky jsem se dívala s trochou přezírání, že nepoužívají to, co jim může pomáhat. Přitom jsem sama sebe ničila nešikovnou židlí, protože já to přeci zvládnu, nejsem žádný ořezávátko.

A tak se omlouvám: 

• dědečkům a babičkám za to, co jsem si o nich myslela

• svému tělu, že jsem ho nutila, aby pořád vyrovnávalo mé nevhodné nároky. A pak se na něj ještě zlobila za jeho ztuhlost po delší práci.

• svému mozku, že jsem mu neposkytovala dobré podmínky pro jeho činnost a neusále ho nutila zaměřovat pozornost jinam.

Howg. Konec.

Mějte se rádi a něco pro to dělejte.

>>>Začněte třeba tady<<<